Počítače mohou být také zelené

Ekologie se stává zejména na západ a na jih od našich hranic velkým hitem a řekl bych, že i u nás se najdou lidé, kteří si uvědomují, že čím víc nás na Zemi je, tím lépe bychom se k ní měli chovat. Pro takové lidi pak je (nebo by mělo být) důležité i to, jak naše životní prostředí ovlivní výrobek, který si koupí. Vzhledem k tomu, že se na našem webu věnujeme počítačům a spotřební elektronice vůbec, myslíme si, že stojí za to podívat se na ekologické trendy v rámci elektroniky a výpočetní techniky. Pokud jste stejného názoru, čtěte dál.

Obsah:

1. Škodlivé ingredience...
2. Šetření energií...
3. Recyklace a závěr...


Ekologickému přístupu k počítačům se říká Green Computing. Jeho cíle jsou tři (to je ostatně takové magické číslo): v první řadě se jedná o redukci nebezpečných materiálů v přístrojích, druhým je maximalizace efektivity nakládání s energií a třetím podpora recyklace a biodegradability nefunkčních výrobků. Dlužno podotknout, že první a třetí cíl jsou, řekněme dost propojené – přece jenom biodegradabilita počítače obsahujícího obrovské množství olova nebo rtuti je nemožná. Stejně tak se překrývají různé iniciativy, které byly původně zaměřeny pouze na jeden cíl a následně svoji působnost rozšířily (třeba TCO). Pojďme si nyní všechny tři cíle podrobněji probrat.

Redukce nebezpečných materiálů

Váš počítač nebo DVD přehrávač, který používáte, je plný nejrůznějších sloučenin a prvků od škodlivého olova v pájce až po cenné zlato na kontaktech nebo různé druhy plastů, ze kterých jsou vyrobeny desky s tištěnými spoji. Od 90. let tak začaly snahy nejprve o šetrné odstranění vysloužilých PC a od začátku 21. století se začaly objevovat první iniciativy a zákonné regulativy ovlivňující materiál použitý při výrobě.

Základním dokumentem části Green Computing, je pro Evropskou unii „Directive on the Restriction of the Use of Certain Hazardous Substances in Electrical and Electronic Equipment 2002/95/EC“, krátce zvaná Restriction of Hazardous Substances (Snížení obsahu nebezpečných látek) nebo RoHS. Direktiva byla přijata v únoru 2003 a vešla v platnost k 1. červenci 2006 (všichni členové EU k tomuto datu museli sladit svůj vlastní zákoník).

RoHS omezuje obsah šesti prvků a sloučenin na 0,1% (1000 ppm – parts per milion). O které látky se jedná? Olovo, rtuť, kadmium (zde je obsah redukován ještě tvrději na 0,01% neboli 100 ppm), šestivazný chrom, polybromované bifenyly a polybromovaný difenyl ether.

Olovo alias plumbum je měkký poddajný kov, který se často řadí mezi tzv. těžké kovy. V počítačích se používá proto, že ve spojení s cínem tvoří sloučeninu známou jako pájka (anglicky solder). Problém nastává, pokud se vám dostane do těla, což může vést zejména u malých dětí k poškození nervových spojení, poruchám mozku a krve. Podle všeho také u dívek oddaluje nástup puberty.

Rtuť alias hydragyrum je jeden z mála za normálních teplot tekutých prvků. Jinak se jedná o stříbřitý kov (hydragyrum znamená v řečtině tekuté stříbro), který také patří do škatulky těch těžkých. V počítačích ji najdeme třeba ve studených katodových trubicích (CCFL) – tedy ve starých CRT monitorech, ale i zařízeních, která podsvětlují většinu LCD panelů. Nemusím ani dodávat, že rtuť a většina jejích sloučenin je silně toxická, navíc díky své konsistenci se dá i vdechnout nebo vstřebat kůží. Kumuluje se v organismu (zejména v ledvinách) a je opravdu problém se ji zbavit.

Kadmium je měkký, lehce tavitelný a toxický kovový prvek. Jeho účinky jsou podobné těm u rtuti (také se kumuluje v organismu). Využívá se také při výrobě pájek a je součástí NiCd akumulátorů.

Sloučeniny s šestivazným chromem se používají třeba při výrobě plastů. Jejich problémem je karcinogenita a to, že je do těla dostanete pouhým dýcháním.

Poslední dvě látky, tedy polybromované bifenyly (PBB) a polybromovaný difenyl ether (PBDE) jsou tzv. zpomalovače hoření (PBDE se také používá při výrobě kondenzátorů) schované v plastech. PBB ovlivňují lidský nervový systém a možná jsou také karcinogenní (aspoň tak působí na ovce). PBDE pak poškozuje mozek a nervy, játra nebo štítnou žlázu.

Jak vidíte, ani jedna z výše uvedených látek není zrovna „příjemná“. Díky RoHS byste se s nimi neměli potkat v malé i velké domácí technice (pračky, myčky), IT zařízení (počítače), telefonech a dalších telekomunikačních zařízení (v některých zemích jsou vyjmuty prvky infrastruktury jako BTS u mobilních sítí), spotřebitelské elektronice, osvětlení (žárovky), hračkách, sportovních přístrojích, zdravotnických zařízeních (v současné době mají výjimku), monitorovacích a kontrolních zařízení (v současné době mají výjimku) nebo automatech. Nařízení se vztahuje na všechny výrobky prodávané v EU, tzn. i na neevropské výrobce, kteří sem svoje výrobky dováží a kterých je v této oblasti většina.

Tento notebook od Asusu (W5Fe) splňuje požadavky RoHS

RoHS se nevztahuje na baterie – ty mají svoje vlastní nařízení. Je jím „Directive on Batteries and Accumulators and Waste Batteries 2006/66/EC“ z 6. září 2006. Podobně jako Restriction of Hazardous Substances omezuje použití některých chemikálií (olovo, rtuť a další) v akumulátorech a klasických „nedobíjitelných“ bateriích. V této direktivě je mimo jiné uvedeno, že by články měly být jednoduše oddělitelné od elektronického zařízení (jakou dírou asi prošly některé produkty Apple a dalších výrobců?). Navíc se zabývá i recyklací, ke které se my dostaneme později.

Jak už to tak bývá, právo je minimum morálky a tak RoHS nebo „bateriová direktiva“ neodstraňují úplně všechny škodlivé látky z elektroniky (třeba PCB – polychlorované bifenyly). Nicméně i tak se jedná o snížení nebezpečí pro uživatele techniky nebo lidi, kteří jí v rámci recyklace rozebírají. Pokud se chcete dozvědět více, navštivte web RoHS nebo si prohlédněte stránky jednotlivých výrobců výpočetní techniky – ti často sami rádi informují o tom, jak na tom se splněním požadavků jsou.

Na další stranu >>>